15.2.2010

Bysomanova

15.2.2010

Jak jsme zmrzli na kost, aneb další den natáčení. Tak nějak by se dal nazvat minulý čtvrtek. Vyrazili jsme se čtyřmi závodníky (repre kusy) do Bystřice pod Hostýnem na natáčení „Vánoční dražby“ pro seriál Znamení koně. Cesta se zkušenými cestovateli – Aircraft, Adebrettim, Banzaiem a Lukyttou proběhla i za hustého sněžení v naprostém klidu také díky našim dvěma zodpovědným řidičům. Všechno šlo jak po másle až po odbočku na statek, kde se mělo natáčet. My v horách nevíme, co máme, když u nás sice fouká třeba i vichr, ale o naše milé kopečky se jeho síla na 100% rozbije ve skoro neškodný „vánek“. Ne tak na rovině pod hostýnskými kopci. Prostě odbočíte z hlavní silnice na cestu vedoucí ke statku a … místo cesty se před vámi objeví skoro metrové nafoukané závěje. Nejsem meteorolog, ale síla větru dosahovala rozhodně stupně vichřice, protože jen vystoupení z auta se rovnalo sportovnímu výkonu, kdy se člověk musel prát s větrem o dveře auta, nejdříve aby je vůbec otevřel, pak zase aby je vítr nevyvrátil, udělat krok rovně v „bílé tmě“ vlastně ani nešlo a dýchat se dalo taky jenom zády k vichřici. Takže vlastně do dneška přemýšlím, jak se Táničce podařilo v tomto příjemném počasí ulevit si močovému měchýři. Po větru? Proti větru? :o) My holky to máme trošku složitější.

Když bylo jasné že nejsme kouzelníci, abychom se dostali skrz metrové sněžné bariéry, vyslala jsem S.O.S. a ze statku pro nás vypravili traktor. Nejdříve vyhrnul tuny sněhu (které se podle mého během půl hodiny přemístily zase zpátky na své původní místo) a pak hezky jedno auto po druhém i s vozíky a koníky nás vytáhl až skoro na místo. Jakmile jsme koně složili, použily je „blondýny“ jako závaží a vydali se společně směrem ke stájím. Na chvilku jsme naše televizní hvězdy ubytovali v boxech a posléze je přemístili do „haly“. Do seníku zakrytého ze tří stran sítí proti větru. Koníci si společně užívali pískového povrchu a relativní volnosti a řádili v hale jak černé ruky. S námi už to bylo horší, protože jsme museli hlídat všelijaká filmová hebla a stojany aby je naši miláčkové neroznesli na kopytech a při této činnosti/nečinnosti jsme promrzli poprvé toho dne, ač zkušeně navlečení do nesčetných vrstev oblečení, jak preclíci. Okolo jedné hodiny konečně přišla řada na naše herecké vystoupení.

Předváděli jsme koně, vodili je kolem jízdárny a zase „předváděli“ a zase vodili a mrzli a mrzli a dražlili a dražili (Aircraft např. „vydražil“ pán v hnědé čepici za 90 tisíc). A už nezabíral ani horký čaj. V mezičase jsem vyhodila klepající se a zuby cvakající Táničku na Croftu ať se tedy aspoň trochu zahřeje, a když měla nešťastnice slézt s koně dolů, byla tak ztuhlá, že volala. „Sundejte mě!“ Jinak na tom nebyly ani Áňa a dvě Peti. Tedy Peťa Vlčica položila toho dne na oltář umění největší oběť z nás všech. My ostatní jsme byli jen zmrzlí jak voda v kýbli, ale Vlčica si odnesla jeden pohmožděný prst na pravé ruce (a následně sádrovou dlahu) z toho, jak ji Lukytta nadšeně vynesla z vozíku, dále pak jednu ušlápnutou podrážku, když jí (opět) Lukča při filmovém „předvádění“ s chutí dupla ze zadu na patu. Vypadá to tak, že celodenní filmový výdělek padne na nové boty. :o)) Docela rádi jsme se sbalili a rozjeli se k domovu. Po tmě, o půl osmé večer jsme byli doma jako na koni. Teď jen všichni doufáme, že v dubnu, kdy máme točit znovu už bude počasí alespoň jarní, když už ne zrovna letní. :o) Kdo ví, co na nás vymyslí páni filmaři na jaře a v létě.

Koníci domácí jsou naprosto spokojení a my s nimi. Pravidelné nedělní skijöringy jsou úžasné, koně ve sněhu čisťouncí a závodníci spokojeně a nadšeně pracují. Malého strakatého poníka jsme vysvobodili z kozího chlívku a dovezli ho do koňského ráje. :o) Občas mám strach, že se usportuje k smrti, protože malý nadšenec po výběhu denně naběhá kilometrů a kilometrů. Je to takový koňský miláček, hodňoučký a miloučký. Jen je to pořád ještě hřebeček. I když už jsem s panem doktorem domluvená, že už brzy, coby valášek, pofrčí do stáda za ostatními.

Komentáře

Komentáře