Tak už to máme za sebou“, povzdechli si smutně táborníci, jak ti dlouholetí, kteří se stávají živým inventářem tábora, tak ti, kteří k nám přijeli poprvé. Tábory skončily, naši milí hosté se rozjeli do škol, vedoucí se chystají na univerzity nebo k maturitě a koně se zas spokojeně pasou na rozlehlých pastvinách. Pojďte si s námi zavzpomínat na ty dva měsíce plné ježdění a bojových her a prohlédnout si fotografie z táboru!
Jaký že byl letošní tábor? Především hektický a zaplněný. Letos se u nás vystřídalo 111 dětí, z toho 61 účastníků z minulých let a 51 nováčků. Stále více nadšenců nás přijíždí navštívit na celých 14 dní a našel se i šílenec, který se odhodlal u nás strávit plné 4 týdny!
Velkou radost nám jako vždy udělali jezdci, kteří se vracejí jezdit k nám, u nás se zdokonalují a rostou. Každý rok se najdou talenti, kteří se dostaví s popisem „začátečník“ v přihlášce a do konce týdne zvládnou samostatně krokovat nebo i klusat. Skokanem letošního ročníku se bezpochyby stala Anička, která za neuvěřitelně krátkou dobu drandila po jízdárně vybroušeným pracovním cvalem.
Jedním z nejzajímavějších bodů programu se stala Velká hra. Mnozí si účel hry bohužel vysvětlili ve smyslu hesla „Kdo se ztratí, vyhraje“. Vskutku zajímavě postihlo prokletí vždy fialové družstvo. Zajímavé je, že když šli TUTÉŽ (neboli tu samou) trasu podruhé TITÍŽ (neboli ti samí) lidé, ztratili se znova! My vedoucí jsme hlášku o ztracení družstva pokládali za nejapný žert, neboť jak je známo, opakovaný vtip není vtipem. Že se nejedná o nehorázný výmysl, jsme byli ochotni uznat, až když se nešťastné fialové družstvo vynořilo z houštin na opačné straně.
Velký úspěch měla jako vždy návštěva lázní Luhačovice, kde jste se celkem úspěšně pokoušeli zruinovat své kapesné a podnikli útok na obchody a cukrárny.
A přišla oblíbená stezka odvahy. Vedoucí ji prostě milují, protože kdy jindy mají nevinnou příležitost převléci se do těch nejšílenějších oděvů a děsit nebohé oběti? Letos jsme ale museli naši oblíbenou kratochvíli vynechat, protože se nám sešlo příliš mnoho malých dětí a jelikož vás přeci jen máme rádi, nechtěli jsme nic riskovat.
Abyste si o nás nemysleli, že jsme celé dny jenom jezdili a zcela zapomněli na kulturu, musíme zmínit různé improvizované hudební a taneční seance. Vyvrcholením je tradiční divošský tanec u táboráku. Za nejapný dotaz „a je tu někde televize?“ jsme provinilce odsoudili k uklusání se pracovním klusem k naprostému vyčerpání, aby pak tento troufalec strávil zbytek dne v hlubokém spánku a na pekelnou bedýnku ani nepomyslel.
Dalším kladným jevem tábora byla postupná, většinou bolestná, proměna nejprve záporného vztahu k jakékoli formě práce v radostné (nu, občas poněkud vynucené) umývání nádobí, uklízení stáje a nošení vody, aneb kdo nedělá, ten nejezdí.
Tradičně jsme uspořádali soutěž krásy. Soutěží krásy se nazývá snaha zagumičkovat všechny koňské žíně do jedné nesouvislé změti a pak výsledné dílo pojmenovat fantasticky znějícím názvem. Letos se nám sešla opravdu úctyhodně vyhlížející dílka, která jsme zdokumentovali a řádně zhodnotili.
Jistě nesmíme zapomenout na jídlo – kdo by vstával nerad, když na něj čekají „rohlíčky obzvláště vypečené“ od místního pekaře? A kdo se nenacpal k prasknutí legendárními „šlíšky“ naší Lenky? Už jenom kvůli vynikajícím buchtám (které někteří cizáci zavile nazývají „plackami“, že???) se k nám rádi mnozí vracejí.
Když se pokusíme letošní Prázdniny v sedle shrnout, dostaneme následující výčet: skvělá atmosféra, trpěliví koně, spousta krásného ježdění, šikovní táborníci, vynikající jídlo, nezapomenutelné zážitky. Kdo chcete tohle všechno zažít, přijeďte na Prázdniny v sedle 2005!