1.7.2010

Bysomanova

1.7.2010

Zdravíme vás z Prahy!

Určitě si říkáte, jak jsme se tu vzali. Je to naprosto jednoduché. Náš čtyřdenní výlet do Velké Chuchle zařídila Tánička, která coby úspěšná kaskadérka nadchla svým výkonem filmový štáb natolik, že jsme byly povolány zachránit situaci při natáčení filmového dostihu.

Takže od začátku. Všichni víte, že se účastníme natáčení třináctidílného seriálu Znamení koně. V průběhu natáčení jsme se propracovali od komparzu, který přenáší kýblíky a vodí koně, až na nepostradatelné články celého systému. Jednak proto, že naše dvě koňské herečky Lukytta a Aircraft se objeví v seriálu minimálně v osmirolích a to proto, že jsou nesmírně adaptabilní na filmové prostředí a také několikanásobné převlékání kostýmů (uzdeček) během natáčecího dne jim nedělá žádný problém. Ale až Tániččin výkon kaskadérky nám zajistil postup přímo do Velké Chuchle.

První letní den, navlečeni v zimních bundách, protože bylo asi deset stupňů a fučel takový vítr, že nás málem odnesl, jsme natáčeli vyjížďku na koních s následným pádem. Všechno bylo úžasné až na to, že když přišlo na věc, zjistili jsme, že agenturou nominovaná desetiletá kaskadérka vybavená ochrannou vestou, žíněnkou a všelijakými nárameníky, nákoleníky a náloketníky… není schopná dojet na koni z bodu A do bodu B a ne tak v bodě B spadnout na určené místo.

Když jsme zahlédli pana režiséra, který s nešťastným výrazem přemýšlí, jak z této zapeklité situace ven, nabídli jsme mu Táničku. Tánička souhlasila. Během několika málo minut měla na hlavě vytvořený culík z příčesku a za dalších pět minut nakráčela na plac jako Rambo oblečená do oblečku desetileté holčičky. Vzrůstem odpovídala, objemem hrudníku nikoli. Na dotaz, jestli má ochrannou vestu, odpověděla: „By sa mně tam už nevlézla, né.“

Poté, co jsme Táničku vysadili na hysterickou Charismu, šlo vše jako na drátkách. Táňa nejdřív zbušila protivnou kobylu, poté se za doprovodu Aircraft s druhou jezdkyní vydaly pracovním klusem z bodu A do bodu B. Tánička pobídla Charismu, a protože měla být za balíka, bylo to takové to typické „dyn dyn dyn“. A pak už následovalo jenom jediné – velká rána o zem. Tánička se poroučela k zemi přesně v bodě B a celý filmový štáb zíral, že přežila svůj kousek bez ochranné vesty a bez žíněnky. Nejspíš všichni čekali, že bude minimálně hodně potlučená, když sebou tak zodpovědně řízla o zem. Ale Táňa se vesele vyhrabala ze země a s úsměvem od ucha k uchu valila chytat kobylu. Poté se pan režisér opatrně zeptal, jestli by to zvládla ještě jednou. Táňa na to: „Klidně.“ A jelo se druhé kolo úplně ve stejném duchu „dyn dyn dyn Prásk!“ Po druhé havárii začal filmový štáb tleskat tak, že nás bylo slyšet možná i ve Zlíně. Kromě uznání si Tánička vysloužila dokonce i oběd, což se nám, obyčejným nosičům kyblíků a vodičům koní, v životě nestalo. Takže musíte uznat, že takový výkon, který v podstatě zachránil celý natáčecí den, si zasloužil velkou odměnu. Čtyřdenní pobyt ve Velké Chuchli.

Den po slavném Tániččině výkonu jsme se vydali slavit závěr natáčení do Napajedel. To já jenom, abyste si nemysleli, že jenom Tánička umí padat. V jádru jde o to, že jsme do napajedelské rotundy byli pozváni sníst filmovou hostinu. No a když se tak ležérně opíráte s dortíkem v ruce o zábradlí uvnitř rotundy, vesele debatujete s vedoucí hřebčína a jak sám řekl „prostorově poněkud výraznějším“ kamarádem a povolí pod vámi ztrouchnivělý trám zábradlí, stane se jediné. Synchronizovaný pád na záda do pohybovky kolem rotundy. No, kdyby to někdo chtěl natočit, nezvládne to. Člověk prostě padá někam do prázdna, kolem něho lítají porcelánové talířky a dortíky a navrch vás někdo pokropí půllitrem pomerančového džusu. Když se vám při dopadu nic nestane, je možné to také pokládat za kaskadérský výkon. A navíc jsme pobavili asi sto lidí. Jediné, co nám přišlo líto, že jsme dortíky nesnědli, nýbrž jsme se v nich vyváleli.

V neděli ráno jsme s Aircraft a Comedy Kingem vyrazili na derby den do pražské Chuchle. První den proběhl celkem na pohodu. Druhý den, kdy se natáčelo zavádění do boxů, začalo přihořívat. Jeden velmi chytrý pán nám coby zavaděčům nutil kromě povinných přileb ještě ochranné vesty. Problém byl v tom, že jsme byli přesně tři zavaděči a měli jsme přesně jednu vestu, a to ještě Tániččinu. Dovedete si představit, jak vypadá metrákový chlap, když ho narvou do ochranné vesty, v které jezdí někdo, kdo měří metr padesát? Trochu nepoddajná podprsenka. Vesty jsme zrušili bez ohledu na protesty pana H.

Z neznámých důvodů dotyčný pán protestoval také proti přeužďování koní na dráze. Nechápeme, z jakého důvodu. Nicméně jsme převlékáním kostýmů, přeužďováním a podobnými kejklemi zvládli natočit se dvěma koňmi osmičlenné startovní pole. A to ještě nebyl všem dnům konec.

Další den jsme natáčeli samotný dostih – filmové derby. Pan H. byl opět velmi chytrý. Strašně ho zajímalo, kolik Táňa vyhrála dostihů a jestli tedy vlastně může vstoupit na chuchelskou dráhu. Pro jistotu jsme Táňu posadili na Comedy Kinga, aby nemusela svýma valašskýma teniskama znesvěcovat posvátnou chuchelskou dráhu.

Filmový dostih se odehrával v tempu odpovídajícím vycházkovému cvalu v lese. Nicméně Aircraft se finiše neúčastnila, protože se jejímu jezdci zdálo, že už toho má dost. Krofta říkala, že to bylo přesně naopak.

Vrchol celého dne byl v tom, že při dekorování Aircraft coby vítězného koně vavřínovým věncem donutil pan H. vodiče, aby měl na hlavě přilbu. To jsme nepobrali nikdo.

Strááášně jsme se těšili na další den, kdy jsme měli natáčet koně v padoku. Všichni jsme se děsili toho, že jak ráno vstaneme, budeme si muset nasadit přilby a sundáme si je až s pokročilým večerem. Všechon proběhlo celkem na pohodu, až na to, že jsme nachodili asi sto třicet kilometrů. Zatím co Aircraft a Comedy King by se klidně v padoku pásli, což je přísně zakázáno, chuchelští koňové, kteří tvořili další členy filmového startovního pole, se musí neustále pohybovat. To znamená, že jsme nakonec asi dvě hodiny chodili kolem padoku, a když zrovna nejel vlak nebo motorka nebo náklaďák, tak se pro změnu někomu podařilo něco říct špatně v dialogu a my jsme dosáhli osobního rekordu – sto třicet kilometrů za den.

Ani nevíte, jak rádi jsme jeli mezi normální lidi zpátky domů. Teď už dva dny přemýšlíme, jestli to bylo v té Chuchli za odměnu nebo za trest.

Komentáře

Komentáře

About the Author

somanova administrator