17.11.2008

Bysomanova

17.11.2008

Všem našim věrným se opět MOC omlouvám. :o) Ale jak už mě všichni znáte, mám období, kdy „lehce“ nestíhám. A protože byl až do dneška KRÁSNÝ podzim (dnes je zima 3°C a padá déšť se sněhem), tak jsme neustále jezdili a jezdili, s dětmi, se zákazníky a občas dokonce JEN TAK i my sami. Také jsme přibližovali materiály potřebné na zimu jako jsou oves, seno a piliny na podestýlku do dostupné vzdálenosti od stáje a to dokonce i v metrových závějích.

Tábory a dočista úspěšnou dostihovou sezónu si schovám na příště, teď vám musím popsat naši sobotní velkou akci. :o)

Po dvou bídných letech, kdy nám nepřálo počasí (pokaždé v den „D“ začalo pršet, sněžit a být asi tak „hezky“ jako dnes – viz. výše), jsme se v sobotu vypravili na Hubertovu jízdu. :o) Ráno o půl sedmé (no, skoro v sedm, protože Nika zbrzdila výpravu tím, že nemohla najít svoji repre bundičku) :o) jsme vyrazili lovit koně na pastvinu. Tma už nebyla úplná, jenom poloviční, zato mlha byla jako okolo Rákosníčkova rybníčku. Šťastně jsme ulovili všech 11 „účastníků zájezdu“ a vyrazili po kopýtkách směr Divnice. V mlze jsem coby řídící jednotka ani nedohlédla na „ocásek“, ale mezičlánky fungovaly dobře, proto jsme si dovolili zaklusat a dokonce i zacválat lesem bez ztráty jediného kusu! :o) Půl cesty jsme jeli s přehledem (tam to známe a máme to 1000x najeté), půl cesty jsme díky našemu jedinečnému orientačnímu smyslu taktéž trefili a za necelé dvě hodiny jsme přistáli do krásného dne (mlha se rozpustila) na místě srazu.

A byli jsme v přesile! Kromě nás jedenácti už jen dva domácí a čtyři další koníci se svými páníčky na zádech a jeden náš kovář, Jožka, se svými dvěma chladnokrevníky, „lesními dělníky“, zapřaženými do vozu. Zapřežení begánci se pro ten den změnili v něco jako Divnické MHDéčko a s vozem plně naloženým dětmi, které v průběhu jízdy zpívaly „Sláva nazdar výletu“, rejdili po okolních pastvinách až to vypadalo, že někteří pasažéři opustí palubu vozu nedobrovolně i během jízdy.

Po slavnostním nástupu jsme si docela zařádili v připravených soutěžích. :o) Opravdu to bylo docela vtipné, protože např. Mikina se tvářila, že projet mezi dvěma barely modré barvy je něco zcela šíleného, když doma máme barely pouze zelené a červené! Zrovna tak nenatřená bidla v trávě byla problém. Doma máme přece kulturní bíločervené kavalety! No a nebarevný křížek? Skočit? Po DLOUHÉM přemlouvání … :o)) Mikinina zářného příkladu se ujali její věrní následovníci Hříbek, Safír atd. Zato Agáta, Velká Sára a Myška si závodění docela užívaly a vzpomínaly na svá závodnická léta.

V soutěži při které se měla vypít tekutina připravená na barelu si Eliška zahrála na velrybu. V očekávání kyselky do sebe hrdinně kopla štamprli slivovice, kterou ve vteřině proměnila ve slivovicový gejzír. :o)) V této zákeřné soutěži nicméně přišel náš první úspěch. Áňa na svém miláčkovi Adebrettim vybojovala jeho první vítězství (další jsou v plánu pochopitelně v dostizích) a vyfasovali ZLATOU medaili. Vzhledem k tomu, že se všechny soutěže jely vyřazovací metodou, tak se o další zlato nakonec přetahovaly Alča na Sáře a Táňa na Satyrovi. Bylo to v nejdivočejší soutěži dne, při které jsme museli docválat ke kuželu (pohodička) seskočit z koně, chytit se rukou kuželky a 10x !!! se okolo ní otočit! Věřte, nevěřte, při sedmé otočce nevíte, kde je sever a to si v té motolici musíte navíc NAJÍT koně (stojí v klidu po vaší pravé ruce, ale vy ho hledáte dozajista vlevo a to navíc lehce padáte tu doleva, tu doprava i dozadu a dopředu) a na milého oře se nějakým způsobem vyškrábat (slovíčko vylézt se mi zdálo příliš slabé vzhledem k podávaným výkonům a o nějakém vyskočení se nedalo mluvit už vůbec) a docválat zpět do cíle. Například Táňa strávila polovinu zpáteční cesty ZA Satyrovým sedlem, Kamča si zase totálně zamíchala směry a z přímky do cíle vytvořila něco jako obrovský kruh kolem kuželky. :o) Nicméně z klání vyšla vítězně Alča se Sárou a další zlato jsme měli v kapse.

Po lehkém občerstvení následovala poklidná, asi hodinová vyjížďka po okolních pastvinách v načisto romantickém západu Slunce a závod o liščí ocas. Tady jsme neuspěli, protože jsem rozhodla, že v rámci zachování zdraví všech zúčastněných je třeba dodržet rozestupy a chladnou hlavu. :o) Většinou se mi tato taktika celkem osvědčuje a vede i k ulovení předmětné součásti liščího těla, ale zrovna v sobotu to lehce neklaplo. Prostě byli v tom chumlu rychlejší a navíc i šikovní. :o)

Začalo se nám trošku připozdívat, tak jsme vyrazili na zpáteční cestu. Lidé zmožení víc jak koně jsme se pěkně pomaličku kročkem plazili k domovu. Cestou jsme vymýšleli všechny možné i nemožné pozice, které by alespoň trochu ulevili bolavému všemu, co člověk používá při jízdě na koni. :o)) Někteří absolvovali část cesty dokonce i pěšky, protože tlumící podložky pod zadek ve formě svetru, šály a bundy prý absolutně nefungovaly. Zkuste (byť celkem trénovaní) strávit DEVĚT hodin v sedle! :o) Už po tmě jsme dorazili domů, koníky zagarážovali a pěkně v teple domečku jsme ještě chvilku poseděli a když někteří začali po půl hodině usínat s hlavou na stole, sešlost jsme rozpustili. Byl to moc hezký den.

A kdo tedy všechno jel? Miki-Lenka, Agáta-Romča, Velká Sára-Alča, Kergovie-Peťa, Adebretti-Aňa, Satyr-Táňa, Safír-Nika, Hříbek-Eliška, Gragory-Dorka, Myška-Kamča a jako jediný zástupce silnějšího pohlaví Páya na Kaskádě. To byla výprava, co? :o)) Také musíme poděkovat našim dvěma jezdcům (toho dne na voze) Markovi s Tomem, že bez úhony dopravili domů spřežení begánků i s jeho společensky unaveným majitelem :o) a Františkovi a Peti za technický doprovod.

Komentáře

Komentáře