Něco o táborech 2006
Za dlouhých zimních večerů se bavím a odreagovávám tím, že vymýšlím nové hry a soutěže na další ročník Prázdnin v sedle. (On totiž vždycky někdo veřejně slíbí, že příští rok bude na táboře zase něco nového, lepšího, ne-li hnedka zcela úžasného.) :o)) A tak se snažím. Sem tam se mi od přemýšlení skoro kouří z hlavy, občas se vztekám, když se mi nedaří, ale jinak se neustále tvářím, že mám vše pod kontrolou.
V období přijímání přihlášek mě jímá děs a hrůza. Počet přihlášených dětí vysoce překračuje naši kapacitu, ale naštěstí už vím, že se ohromné, na mě se valící množství ZÁVAZNÝCH přihlášek, zázračným způsobem utřepe do přijatelného počtu. (Oni mi totiž rodiče dětí dokáží vytvořit v mém systému skoro neuvěřitelný chaos, především tím, jak své miláčky neustále přihlašují, odhlašují, aby je mohli znovu přihlásit). :o) Ale já jsem odolný organismus!
Těsně před prázdninami jde už vždycky do tuhého. Letošní stěhování patrových postelí oknem do podkroví domečku už bylo zmíněno. :o) Zrovna tak náš nový, OBROVSKÝ bazén, ve kterém při troše skromnosti a krátkých ručičkách zvládne dotyčný plavec celá dvě tempíčka.
Nehledě na úžasný zážitek při zajišťování dostatečného (v normálním měřítku neskutečně velikánského) množství potravin. To se nám tak podařilo díky prasklé pneumatice na PLNĚ naloženém auťáčku (mám ho fakt ráda, neboť uveze nákup pro 30 lidí na tři týdny plus dvě osoby, nebo také 13 lidí a psa – naši labradorku Conny) málem způsobit totální kolaps na hlavní křižovatce ve Zlíně. Pohotově jsem sice v kritickém okamžiku zajela s pokulhávajícím autem na chodník před divadlem (tudíž se ochromení dopravy nekonalo), ale patálie pokračovala v okamžiku, kdy jsme se snažili dostat k rezervnímu kolu. Každý správný kombík, jako je ten náš, má v rámci zachování co největší ložné plochy rezervu umně skrytou pod podlahou kufru. Co však dělat v momentě, kdy máte auto až po střechu naložené potravinami všeho druhu a skupenství? Nezbude, než začít vyskládávat neskutečné množství nejrůznějších věcí na chodník. V okamžiku, kdy si začnete uvědomovat, že ač se vám podaří vyměnit prasklé kolo, už nikdy se vám nepodaří dostat to obrovské množství zboží zpátky do auta, stává se z celé situace dokonalá fraška. :o) Celou věc se nám podařilo zvládnout především díky švagříkovi Lojzíkovi, který se k mojí veliké radosti vyskytoval také ve Zlíně a pomohl nám. Vím, že jsem ho svým smíchem uváděla do stavu nepříčetnosti, ale FAKT JSEM SI NEMOHLA POMOCI!!!
Takže jsme měli zásoby pod střechou a chystali jsme se přivítat první z letošních 144 táborníků.
Ovšem jsme ještě museli vytvořit herní plán po celotáborovou hru (pro Míšu vůbec žádný problém) a také systém spravedlivého hodnocení soutěže. Přiznávám, že se mi podařilo vymyslet úžasný systém handicapů, který OPRAVDU fungoval, ale vyznala se v něm jedině Petruška. Přičítání a odčítání bodíků jsem vyhodila z hlavy v momentě, kdy jsem „hlavního hadicapera“ seznámila s podstatou věci! A Peťa, ač studentka dějepravy, se s matematikou prala a poprala naprosto statečně! :o) Jak hodnotili můj handicapový systém studenti MFF UK, to nevím, ale asi ani netušili v čem jeho genialita spočívá. :o))
Na turnusu A si vždycky ověřuji, jestli moje představa „dokonalé“ hry přetrvá ( jste pokusní králíčci, milé A-čko!). Většinou to tak je (jak to lahodí mému sebevědomí!). A co není, to dotváříme cestou! :o)
Ani nevíte, jak jsem byla vděčná svému nápadu rozdělit si vás letos do dvojic (či trojic) pomocí slušivých barevných a za červencových pařáků také převelice praktických kšiltovek! Pamatujete si, že jste se nám i v těch nádherných čepicích poněkud přehřívali? :o) Proti pařákům nám nepomohli ani časté návštěvy našeho úžasného bazénu (vedoucí se do něho jednou vrhli o půl desáté večer nedbajíc pohrůžky, že budou bez večeře).
Taky bych chtěla vysoko vyzdvihnout počin Niky a Páji, kteří vytvořili dokonalou poštovní schránku na dopisy a pohledy, kterými naši táborníci podávali zprávy svým rodinám a kamarádům.
Nika pak každodenní poštu při odchodu domů, jako ten nejzodpovědnější pošťák, odnášela do opravdové schránky na dopisy. Nika vůbec letos fungovala jako přinašeč a donašeč. Co odnášela víme. Každé ráno ovšem přinášela (ne klepy atd.), ale čerstvoučké rohlíčky přímo z pekárny na snídani. Jak to dopadlo, když se jí jedenkrát podařilo zaspat? (Důvod není důležitý :o)) Málem jsme byli všichni bez snídaně! V pekárně se tvářili, že nikomu jinému, než Nice naše rohlíky nikdy nevydají!
Loni na zkoušku, letos už naplno byl pro táborníky otevřen náš úžasný bar. To především z důvodu bezpečnosti. :o)) Aby se nám děti (byť pod dozorem vedoucích) nevzdalovaly z objektu pouze za vidinou nějaké té mlsotky v podobě nejrůznějších sladkostí či „slaností“ a pohlednic. Funkce barmana byla u vedoucích velice v oblibě. Nikomu nic nikdo nedal zadarmo, byť sami nakupovali velice rádi na sekyru. :o) Největší úspěch u zákazníků měla bezesporu Alča se svým „Dobrý den, co si přejete?“ a „Nashledanou, přijďte zas!“
Dále Páya, coby můj první kuchtík. Dopracovali jsme se k takové dokonalosti, že pravidelnou sobotní žemlovku (3 plechy) zvládl ošéfovat (měl taky podkuchaře) zcela levou zadní a ke všeobecné spokojenosti. Jen jeden plech za celé prázdniny, který ostatně zbyl na vedoucí, byl lehce nepoživatelný následkem nadměrného množství skořice (odhadli jsme to na poměr 1:1 k obsahu jablek). Jinak je reputace Páy, coby kuchaře na té nejvyšší úrovni.
IM000258.JPG
Za zmínku stojí taktéž náš ÚŽASŇÁK Marek. :o) Nějakým záhadným způsobem, se na každém turnusu, na kterém působil jako pomocný vedoucí, dokázal zaláskovat. Vzhledem k tomu, že turnus trvá přesně týden – docela rychlovka. A vždycky to byla TEREZA! Jedovaté jazýčky tady tvrdili, že shoda jmen je ze zcela zásadního důvodu. Aby si je nepletl! :o)
A jsme u soutěží. Největší hra, o poklad, probíhala pod názvem Velká lipinská steeplechase cross country v náročném terénu. Vymyslela jsem pro tuto soutěž opravdu crossovou trať. :o) Jen vzhledem k teplotám okolí jsem po zralé úvaze vynechala původně zamýšlený výstup sjezdovkou. A jak jsem tak byla zcela unešena krásou, členitostí a různými povrchy trati, vůbec mi nevadilo odběhnout Míšu na stanovišti u obrovského mraveniště (mravenci po ní prý neúnavně lezli po celou dobu soutěže cca 3 hodiny), taktéž stanoviště v blízkosti vosího hnízda nebylo zrovna nejideálnější, ale v zápalu boje jsem si toho opravdu nevšimla. Ještě jednou se všem postiženým omlouvám! :o) Jakož i toho, že trasa vedla snad přes největší naleziště rulíku zlomocného v celé Evropě, jsem si všimla, až na keřících začaly dozrávat nádherné černé bobulky. Proto ten naprostý zákaz pojídání jakýchkoliv lesních plodů! Jinak si myslím, že jsme si hru dosyta užili snad všichni. Mě nejvíce pobavil způsob zdolávání Strání směrem dolů. Mé stanoviště na úpatí zmíněného kopce vidělo neskutečné akrobatické kousky jednotlivých aktérů. Netušila jsem, na kolik způsobů je možno zdolat kopec.
Ovšem je nutno podotknout, že Peťa si letos hrála na strašného maroda (to ze začátku) a pak svou nechuť účastnit se zdolávání Bělokarpatských velikánů sváděla na svůj pokročilý věk (23 let), proto, k její veliké škodě, nezažila letos Velkou lipinskou jinak, než v roli vypouštěče a lapače někdy i poněkud zbloudilých účastníků hry.
V souvislosti s touto soutěží je nutno vzpomenout hrdinského činu Háďátka Lucinky, která se téměř dobrovolně stala osobním bodyguardem táborníčka velice moc alergického na vosí jed. Lucinka se tedy vydala jako doprovod vyzbrojený všemi potřebnými léky proti alergii na náročnou trasu soutěže v doprovodu (pro ten den) asistenčního i záchranářského psa Conny. Hrdinství Lucinky dosáhlo vrcholu v okamžiku, kdy se opravdu jedna zbloudilá a zmatená vosa rozhodla, že to teda zkusí. Jenže na Lucinku si jen tak nějaká vosa nepřijde! Pohotově povalila táborníčka, připlácla ho k zemi (zlé jazyky tvrdí, že ho téměř zalehla) a nechala se zlořečenou vosou štípnout místo něho! Tomu se říká hrdinství! :o)
Ostatní soutěže se nám zdály především vtipné. Tedy zvláště když téměř dvoumetrový Milan začal umisťovat lístečky s obrázky, které měly děti hledat, zcela v mezích své výšky a my jsme pak byli svědky toho, kterak se děti sápou na stromy do výšky tří metrů a snaží se nás přesvědčit, že fakt nespadnou. Taky soutěž Mydlinky by se dala nazvat spíše – Jak udělat pořádek v sedlovně. Hra, při které bylo nutno mlčet a dorozumívat se pouze posunky byla zařazována ke konci týdne, aby si sluchové orgány vedoucích alespoň na chvíli odpočinuly. Letošní opravdu nejnápaditější Nejkrásnější koně byla Adéla s Adebrettim Jiřkou a Aničkou vyšňoření do červených barev Oskara. Na tento vznosný model padlo nejedno tričko dané firmy. Naštěstí u Vodafonu už je nikdo postrádat nebude! :o)
Jízda ve vlastnoručně vyrobených kostýmech byla snad jednou z nejzábavnějších akcí. Všechny děti nás mile překvapily, kolik módních kreací se dá vytvořit z minima materiálu. Všichni byli naprosto úžasní.
Přece jen o stupínek výš byly Markétka a Terka a jejich Pat a Mat – to jsme se za břicha popadali úplně všichni. A také David a Radek jako Voják a nevěst(k)a. To „k“ je přidáno pod dojmem celé produkce. :o)
Petruščin nápad „hoňky“ na koních se obešel bez úrazu ani ne tak díky jezdeckému umění zúčastněných, jako spíš neskutečné toleranci našich koní. :o) Ale všichni si to prý hezky užili.
Užili jsme si i trochu výtvarna. Ze začátku to vypadalo, že mapy, podle kterých měli spolusoutěžící nalézt potřeby k další části hry, byly naopak vytvořeny k naprostému zmatení (bohužel však nikoliv nepřítele). Všichni se, s menšími či většími problémy, nakonec dopátrali schované modelovací hmoty a mohli si vytvořit jakéhokoliv koně. Moc se nám vaše dílka líbila. Jste šikovníci.
Klasika táborů – Stezka odvahy je vždycky super! Tedy asi jak pro koho, že? Je třeba nahlásit, že strašidla – vedoucí se podle svých hlášení kolikrát bojí víc než i ti nejméně odvážní táborníci. (Co třeba tak ježci, Eliško?)Parkur JS, který vymyslela Jana S. byl náročný, ale i zábavný (ach jo, zase spíš pro nás) :o) Zato testíky z teorie dopadají rok co rok docela katastroficky. Ale co, máte prázdniny, ne? Starým známým je nutno přiznat, že něco málo z teorie jim přes rok v hlavách zůstane. Pokrok je vidět! :o) Zrovna tak ježdění. Bezpečnostní opatření dovedená až do naprosté dokonalosti (víc jak 90 % ale opravdu nezaručíme). Systém fíráků a přidělování koní je rok od roku promakanější. :o) Výlet do Luhačovic jako zpestření a půl dne odpočinku od ježdění se nám taktéž podařilo zvládnout. Tedy hlavně se nám podařilo lehce oblafnout „problémové“ pány řidiče autobusu. Problémem byla skupinka 20 lidí. 15 dětí s doprovodem, zdá se, už pokoušou. :o)