Bysomanova
21.9.2010
Krásně svítí sluníčko, ale stejně mám pocit, že na sebe podzim a zima :o( nedají dlouho čekat. Úspěšně jsme zvládli prázdninový nápor táborníků a ostatních jízdy chtivých návštěvníků, za což patří můj veliký DÍK VŠEM, kteří se jakýmkoliv způsobem podíleli na zdárném a bezproblémovém průběhu celých dvou měsíců a spokojenosti určitě ne méně, než 1000 našich milých zákazníků. :o) Doufám, že jste si to s námi a našimi koňmi pořádně užili. :o)
Letošní tábory se nesly v duchu JEŽDĚNÍ. Pro jednou jsme omezili naše oblíbené vycházky do okolních krásných lesů a soustředili jsme se ještě více, než kdy dříve, na výcvik dětí v jízdě na koni. Přiznávám, že naše nervové soustavy mnohdy trpěly. :o) Situace, kdy cvičitelka velí: „Pobízej holení!“ a nic se neděje, čili jezdec se dále veze bez jakékoliv další snahy, vrcholí obvykle stylem: „Tak už ho konečně pobídni!“ , „Vždyť pobízím!“ , „Nic nevidím, nepobízíš!“ , „Pobízím!“ , „A víš vůbec, kde máš holeň?“ , „NEVÍM!“ :o))) Načež má totálně zoufalý cvičitel pouze dvě možnosti. Za prvé, vysvětlit (minimálně po třetí), že HOLEŇ je ta část nohy, která adeptovi jezdectví narostla přesně v místě mezi kolenem a kotníkem (umístění kolene a kotníku známe většinou už z mateřské školky, takže alespoň přibližné určení umístění holeně je nám SKORO jasné) a to na OBOU nohách, nebo za druhé (naštěstí se tak nestalo zatím nikdy) začít mlátit hlavou (pochopitelně tou svojí) o vyprahlou zemi a začít vážně pochybovat o vlastních pedagogických schopnostech. :o)) Kdo někdy někoho učil jezdit na koni, jistě zažil i další téměř neřešitelné situace při nácviku lehkého klusu, kdy se snažíte do „uřvání“ hlasivek rázovat jak kormidelník na lodi: „Nahoru, dolů! Nahoru, dolů! Nahoru, dolů! Proboha! Nahoru, dolů! Je to na 2 doby! Nahoru dolů! Néééé! Umí vůbec počítat do dvou?“ Nebo v případě, kdy 15-ti letá slečna jezdí v lehkém klusu NA KRUHU a absolutně netuší, která že je to ta VNĚJŠÍ a VNITŘNÍ noha koně, se nebohému cvičiteli zdá, že někteří jedinci k nám přistáli přímo z jiného světa (kde je ovšem všechno naopak než u nás). Ale my si to jinak opravdu užíváme! :o))))
Pochopitelně nezahálí ani naše dostihové komando. I když jak letos říkám, kam nahlásím koně, tam zruší dostihy (většinou z důvodu podmáčení dráhy), přece jen se nám čas od času podařilo vyběhnout. :o) Také naše amatérské dostihové jezdkyně mají za sebou své první opravdové dostihové testy (se střídavými úspěchy) ale protože opravdu ještě nikdy žádný učený z nebe nespadnul, chce to jen učit se a makat do roztrhání těla :o) a bude líp! :o))) Když se mě kdysi kdosi ptal, jak dlouho bude Fan From Diatome (Krtek) běhat, odpověděla jsem, že dokud bude zdravý a bude ho to bavit. Což o to, zdravý je jak řepa, v kondici jak nikdy, jen ta motivace se někam vytratila, takže jsem se rozhodla, že z Krtka udělám spokojeného důchodce. Když ho tak vidím, říkám si, jestli mě taky někdo šoupne do klidného důchodu, až mě celý ten kolotoč přestane bavit. :o)
Ostatní koníci odpočívají po prázdninách a protože už byly nějaké ty chladnější dny, začínají podrůstat na zimu. Jejich kožichy se momentálně tváří jak ostříhaní plyšáci. :o) A protože si do zimy musíme ještě něco užít, máme v plánu koncem října (termín dolaďujeme) uspořádat opět Hon na Myšku, jako takového většího „Huberta“ i pro naše kamarády z okolí. :o) Těšte se, všechno se zavčas dozvíte!
Bysomanova
1.7.2010
Zdravíme vás z Prahy!
Určitě si říkáte, jak jsme se tu vzali. Je to naprosto jednoduché. Náš čtyřdenní výlet do Velké Chuchle zařídila Tánička, která coby úspěšná kaskadérka nadchla svým výkonem filmový štáb natolik, že jsme byly povolány zachránit situaci při natáčení filmového dostihu.
Takže od začátku. Všichni víte, že se účastníme natáčení třináctidílného seriálu Znamení koně. V průběhu natáčení jsme se propracovali od komparzu, který přenáší kýblíky a vodí koně, až na nepostradatelné články celého systému. Jednak proto, že naše dvě koňské herečky Lukytta a Aircraft se objeví v seriálu minimálně v osmirolích a to proto, že jsou nesmírně adaptabilní na filmové prostředí a také několikanásobné převlékání kostýmů (uzdeček) během natáčecího dne jim nedělá žádný problém. Ale až Tániččin výkon kaskadérky nám zajistil postup přímo do Velké Chuchle.
První letní den, navlečeni v zimních bundách, protože bylo asi deset stupňů a fučel takový vítr, že nás málem odnesl, jsme natáčeli vyjížďku na koních s následným pádem. Všechno bylo úžasné až na to, že když přišlo na věc, zjistili jsme, že agenturou nominovaná desetiletá kaskadérka vybavená ochrannou vestou, žíněnkou a všelijakými nárameníky, nákoleníky a náloketníky… není schopná dojet na koni z bodu A do bodu B a ne tak v bodě B spadnout na určené místo.
Když jsme zahlédli pana režiséra, který s nešťastným výrazem přemýšlí, jak z této zapeklité situace ven, nabídli jsme mu Táničku. Tánička souhlasila. Během několika málo minut měla na hlavě vytvořený culík z příčesku a za dalších pět minut nakráčela na plac jako Rambo oblečená do oblečku desetileté holčičky. Vzrůstem odpovídala, objemem hrudníku nikoli. Na dotaz, jestli má ochrannou vestu, odpověděla: „By sa mně tam už nevlézla, né.“
Poté, co jsme Táničku vysadili na hysterickou Charismu, šlo vše jako na drátkách. Táňa nejdřív zbušila protivnou kobylu, poté se za doprovodu Aircraft s druhou jezdkyní vydaly pracovním klusem z bodu A do bodu B. Tánička pobídla Charismu, a protože měla být za balíka, bylo to takové to typické „dyn dyn dyn“. A pak už následovalo jenom jediné – velká rána o zem. Tánička se poroučela k zemi přesně v bodě B a celý filmový štáb zíral, že přežila svůj kousek bez ochranné vesty a bez žíněnky. Nejspíš všichni čekali, že bude minimálně hodně potlučená, když sebou tak zodpovědně řízla o zem. Ale Táňa se vesele vyhrabala ze země a s úsměvem od ucha k uchu valila chytat kobylu. Poté se pan režisér opatrně zeptal, jestli by to zvládla ještě jednou. Táňa na to: „Klidně.“ A jelo se druhé kolo úplně ve stejném duchu „dyn dyn dyn Prásk!“ Po druhé havárii začal filmový štáb tleskat tak, že nás bylo slyšet možná i ve Zlíně. Kromě uznání si Tánička vysloužila dokonce i oběd, což se nám, obyčejným nosičům kyblíků a vodičům koní, v životě nestalo. Takže musíte uznat, že takový výkon, který v podstatě zachránil celý natáčecí den, si zasloužil velkou odměnu. Čtyřdenní pobyt ve Velké Chuchli.
Den po slavném Tániččině výkonu jsme se vydali slavit závěr natáčení do Napajedel. To já jenom, abyste si nemysleli, že jenom Tánička umí padat. V jádru jde o to, že jsme do napajedelské rotundy byli pozváni sníst filmovou hostinu. No a když se tak ležérně opíráte s dortíkem v ruce o zábradlí uvnitř rotundy, vesele debatujete s vedoucí hřebčína a jak sám řekl „prostorově poněkud výraznějším“ kamarádem a povolí pod vámi ztrouchnivělý trám zábradlí, stane se jediné. Synchronizovaný pád na záda do pohybovky kolem rotundy. No, kdyby to někdo chtěl natočit, nezvládne to. Člověk prostě padá někam do prázdna, kolem něho lítají porcelánové talířky a dortíky a navrch vás někdo pokropí půllitrem pomerančového džusu. Když se vám při dopadu nic nestane, je možné to také pokládat za kaskadérský výkon. A navíc jsme pobavili asi sto lidí. Jediné, co nám přišlo líto, že jsme dortíky nesnědli, nýbrž jsme se v nich vyváleli.
V neděli ráno jsme s Aircraft a Comedy Kingem vyrazili na derby den do pražské Chuchle. První den proběhl celkem na pohodu. Druhý den, kdy se natáčelo zavádění do boxů, začalo přihořívat. Jeden velmi chytrý pán nám coby zavaděčům nutil kromě povinných přileb ještě ochranné vesty. Problém byl v tom, že jsme byli přesně tři zavaděči a měli jsme přesně jednu vestu, a to ještě Tániččinu. Dovedete si představit, jak vypadá metrákový chlap, když ho narvou do ochranné vesty, v které jezdí někdo, kdo měří metr padesát? Trochu nepoddajná podprsenka. Vesty jsme zrušili bez ohledu na protesty pana H.
Z neznámých důvodů dotyčný pán protestoval také proti přeužďování koní na dráze. Nechápeme, z jakého důvodu. Nicméně jsme převlékáním kostýmů, přeužďováním a podobnými kejklemi zvládli natočit se dvěma koňmi osmičlenné startovní pole. A to ještě nebyl všem dnům konec.
Další den jsme natáčeli samotný dostih – filmové derby. Pan H. byl opět velmi chytrý. Strašně ho zajímalo, kolik Táňa vyhrála dostihů a jestli tedy vlastně může vstoupit na chuchelskou dráhu. Pro jistotu jsme Táňu posadili na Comedy Kinga, aby nemusela svýma valašskýma teniskama znesvěcovat posvátnou chuchelskou dráhu.
Filmový dostih se odehrával v tempu odpovídajícím vycházkovému cvalu v lese. Nicméně Aircraft se finiše neúčastnila, protože se jejímu jezdci zdálo, že už toho má dost. Krofta říkala, že to bylo přesně naopak.
Vrchol celého dne byl v tom, že při dekorování Aircraft coby vítězného koně vavřínovým věncem donutil pan H. vodiče, aby měl na hlavě přilbu. To jsme nepobrali nikdo.
Strááášně jsme se těšili na další den, kdy jsme měli natáčet koně v padoku. Všichni jsme se děsili toho, že jak ráno vstaneme, budeme si muset nasadit přilby a sundáme si je až s pokročilým večerem. Všechon proběhlo celkem na pohodu, až na to, že jsme nachodili asi sto třicet kilometrů. Zatím co Aircraft a Comedy King by se klidně v padoku pásli, což je přísně zakázáno, chuchelští koňové, kteří tvořili další členy filmového startovního pole, se musí neustále pohybovat. To znamená, že jsme nakonec asi dvě hodiny chodili kolem padoku, a když zrovna nejel vlak nebo motorka nebo náklaďák, tak se pro změnu někomu podařilo něco říct špatně v dialogu a my jsme dosáhli osobního rekordu – sto třicet kilometrů za den.
Ani nevíte, jak rádi jsme jeli mezi normální lidi zpátky domů. Teď už dva dny přemýšlíme, jestli to bylo v té Chuchli za odměnu nebo za trest.
Bysomanova
17.6.2010
Naše dvě amatérské jezdkyně Táňa a Peťa M. vyrazily za zkušenostmi do Bratislavy. Peťa M. v sedle Lukytty absolvovala svůj první start a dostih dokončily na pěkném sedmém místě. Táňa, která měla za sebou první start v Šuranech s Aircraft (nebyly poslední), si v Bratislavě vylepšila skóre. Na hřbetě svého miláčka dorazila do cíle třetí o krátkou hlavu za druhým umístěným koněm. Během urputného finiše se Krofta kopla do přední nohy a my jsme měli o zábavu postaráno. Den a půl jsme zastavovali krev stříkající z přeseknuté cévky, naštěstí nám pan doktor po ultrazvukovém vyšetření sdělil, že šlachu má kobylka v pořádku, a po zahojení sice velké, ale povrchové rány, může začít znova trénovat. Do té doby ji budeme mít za filmovou herečku.
Bysomanova
6.6.2010
Úžasný Den koní, úžasný úspěch! V Den koní nás navšívilo bezmála šest set návštěvníků. Mám pocit, že jsme trhli rekord. Svézt se na koni a zahrát si hry první hezkou neděli po dvou měsících deště, ne tak si zazpívat s Martinem Motýlem a Erikou a navíc ještě vyhrát jízdu na koni zdarma a celý týden prázdninového pobytu, tomu přece nemůže nikdo odolat! Všem moc děkujeme!
V Pardubicích na rozmáčené těžké dráze se Adebretti s Bohoušem Mátlem snažili o co nejlepší umístění mezi kvalitními soupeři. Bylo z toho perfektní třetí místo za dvěma nejlepšími koňmi v poli. Jen nás trošku po dostihu vyděsilo Břeťovo zranění, z kterého se naštěstí během tří dní vylízal bez jakýchkoliv následků.
Bysomanova
7.3.2010
Chvilku jsme si mysleli, že už bude jaro. :o) Není tomu tak. Byl to velký podvod! Ta zima teda ví, jak nás potrápit. Půlmetrová sněhová peřina nám roztála, všude bylo plno vody a kvalitního blátíčka, takže z koní se staly koule bahna, které z nich nejdříve teklo a pak zatvrdlo do nerozebratelného krunýře. Proto jsme také museli chudinku Galileu před cestou do nového domova, zima nezima, oprat ve sprše a následně zabalit do teploučkého huňáčku. Ano, je to tak. Náš jediný oř, který nebyl schopen spolupracovat s dětmi odfrčel dělat společnost další kobylce do rodiny, na dvorek. Holky se skamarádily velice rychle a už v brzké době vyrazí obě za ženichem. Noví majitelé chtějí mít z kobylek hříbata po „paintovi“. Tak budeme držet pěstičky, aby šlo všechno podle plánu a hříbátka se za rok narodila strakatá.
Jednoho pátku jsme také vykastrovali náš nový poničí přírůstek. Koník se tváří jako neviňátko, takový milouš a slaďouš, ale jakmile se dostal (pochopitelně vykastrovaný) do stáda, okamžitě se zamiloval do naší babči Malé Sáry a stal se z něj koník obranář, který hájí svoji převelikou (a přestárlou) lásku jako lev! :o) Jo a teď mě napadlo, že ještě pořád nemáme oficiální jméno pro našeho bojovníka a že by to teda mohl klidně být třeba PRCEK LVÍ SRDCE! :o)
Poslední velký přesun jsme provedli v pátek, kdy jsme odvezli naše „miminko“ Zacharyho, po vzoru Čipa, do Vlachovic do stáda ostatních koňských výrostků. :o) Prostě taková koňská školka. Maminka Zaawist ho doprovodila až ke dveřím boxu, kde na něj už čekala nová rezavá kamarádka. Zachary se hned ujal vedení celé dvojky a společně pak vyrazili vstříc novým kamarádům. V úterý ho zkontrolujeme, protože vezmeme na výlet madam Adélu, aby ji vyšetřil pan doktor před připouštěním. A taky už by si mohla omrknout svého nového partnera Enjoy Plana, aby pak bylo jejich první rande jako z učebnice. :o)
Bysomanova
15.2.2010
Jak jsme zmrzli na kost, aneb další den natáčení. Tak nějak by se dal nazvat minulý čtvrtek. Vyrazili jsme se čtyřmi závodníky (repre kusy) do Bystřice pod Hostýnem na natáčení „Vánoční dražby“ pro seriál Znamení koně. Cesta se zkušenými cestovateli – Aircraft, Adebrettim, Banzaiem a Lukyttou proběhla i za hustého sněžení v naprostém klidu také díky našim dvěma zodpovědným řidičům. Všechno šlo jak po másle až po odbočku na statek, kde se mělo natáčet. My v horách nevíme, co máme, když u nás sice fouká třeba i vichr, ale o naše milé kopečky se jeho síla na 100% rozbije ve skoro neškodný „vánek“. Ne tak na rovině pod hostýnskými kopci. Prostě odbočíte z hlavní silnice na cestu vedoucí ke statku a … místo cesty se před vámi objeví skoro metrové nafoukané závěje. Nejsem meteorolog, ale síla větru dosahovala rozhodně stupně vichřice, protože jen vystoupení z auta se rovnalo sportovnímu výkonu, kdy se člověk musel prát s větrem o dveře auta, nejdříve aby je vůbec otevřel, pak zase aby je vítr nevyvrátil, udělat krok rovně v „bílé tmě“ vlastně ani nešlo a dýchat se dalo taky jenom zády k vichřici. Takže vlastně do dneška přemýšlím, jak se Táničce podařilo v tomto příjemném počasí ulevit si močovému měchýři. Po větru? Proti větru? :o) My holky to máme trošku složitější.
Když bylo jasné že nejsme kouzelníci, abychom se dostali skrz metrové sněžné bariéry, vyslala jsem S.O.S. a ze statku pro nás vypravili traktor. Nejdříve vyhrnul tuny sněhu (které se podle mého během půl hodiny přemístily zase zpátky na své původní místo) a pak hezky jedno auto po druhém i s vozíky a koníky nás vytáhl až skoro na místo. Jakmile jsme koně složili, použily je „blondýny“ jako závaží a vydali se společně směrem ke stájím. Na chvilku jsme naše televizní hvězdy ubytovali v boxech a posléze je přemístili do „haly“. Do seníku zakrytého ze tří stran sítí proti větru. Koníci si společně užívali pískového povrchu a relativní volnosti a řádili v hale jak černé ruky. S námi už to bylo horší, protože jsme museli hlídat všelijaká filmová hebla a stojany aby je naši miláčkové neroznesli na kopytech a při této činnosti/nečinnosti jsme promrzli poprvé toho dne, ač zkušeně navlečení do nesčetných vrstev oblečení, jak preclíci. Okolo jedné hodiny konečně přišla řada na naše herecké vystoupení.
Předváděli jsme koně, vodili je kolem jízdárny a zase „předváděli“ a zase vodili a mrzli a mrzli a dražlili a dražili (Aircraft např. „vydražil“ pán v hnědé čepici za 90 tisíc). A už nezabíral ani horký čaj. V mezičase jsem vyhodila klepající se a zuby cvakající Táničku na Croftu ať se tedy aspoň trochu zahřeje, a když měla nešťastnice slézt s koně dolů, byla tak ztuhlá, že volala. „Sundejte mě!“ Jinak na tom nebyly ani Áňa a dvě Peti. Tedy Peťa Vlčica položila toho dne na oltář umění největší oběť z nás všech. My ostatní jsme byli jen zmrzlí jak voda v kýbli, ale Vlčica si odnesla jeden pohmožděný prst na pravé ruce (a následně sádrovou dlahu) z toho, jak ji Lukytta nadšeně vynesla z vozíku, dále pak jednu ušlápnutou podrážku, když jí (opět) Lukča při filmovém „předvádění“ s chutí dupla ze zadu na patu. Vypadá to tak, že celodenní filmový výdělek padne na nové boty. :o)) Docela rádi jsme se sbalili a rozjeli se k domovu. Po tmě, o půl osmé večer jsme byli doma jako na koni. Teď jen všichni doufáme, že v dubnu, kdy máme točit znovu už bude počasí alespoň jarní, když už ne zrovna letní. :o) Kdo ví, co na nás vymyslí páni filmaři na jaře a v létě.
Koníci domácí jsou naprosto spokojení a my s nimi. Pravidelné nedělní skijöringy jsou úžasné, koně ve sněhu čisťouncí a závodníci spokojeně a nadšeně pracují. Malého strakatého poníka jsme vysvobodili z kozího chlívku a dovezli ho do koňského ráje. :o) Občas mám strach, že se usportuje k smrti, protože malý nadšenec po výběhu denně naběhá kilometrů a kilometrů. Je to takový koňský miláček, hodňoučký a miloučký. Jen je to pořád ještě hřebeček. I když už jsem s panem doktorem domluvená, že už brzy, coby valášek, pofrčí do stáda za ostatními.
Bysomanova
9.2.2010
Dnes to bude půl na půl. Něco ze soudku smutného i veselého. Tak ať to máme za sebou. Všichni víte, že zakladatelka naší ÚŽASNÉ „G“ rodinky Giovanna posledních pár let trávila na Slovensku u Renči a Štefana. A právě tam v neděli spadla ve výběhu a zlomila si stehenní (psala Renča) kost a musela být uspána. Je mi to moc líto, protože Giova byla můj první úplně vlastní kůň. Tak jen doufám, že jsme si už vybrali všechny smůly smůlovaté na celý rok dopředu.
V poslední době se naší oblíbenou nedělní zábavou stal (jak jinak v zimě a na sněhu) skijöring. :o) Je to prostě paráda. Jen nesmíte mít na nohou místo lyžáků středověký mučící nástroj zvaný „španělská bota“ jako například já minulou neděli. :o) Naprosto chápu, že mučení nešťastníci přiznali, při použití tohoto vynálezu, všechno možné i nemožné na celém světě. A víte, co vznikne, když se do sáněk naložených sedly, lonžkami, dekami, uzdečkami, lyžáky, … „zapřáhnou“ naše dvě „obryně“ (při troše dobré vůle i 155 cm vysoké) Táňa a Peťa V.? No přece dvojspřeží shetlandských poníků! :o) A víte, co má na mysli blondýna, když vám sdělí, že má chuť na TARANTULE? :o) Teda TORTELINY? Pochopitelně, že by si dala PIKANTULE. :o)))
A protože máme opravdu dost sněhu a případný pád by měl přistání jako do peřin, pustili jsme se do obsedání našeho miminka Achippa zvaného Čip. Se sedlem na zádech se smířil už dávno, tak jsme mu tam přidali Peťu M. Jen na chvilku. :o) Byl moc hodný, ale je to fakt takové děcko, že si chtěl pořád hrát. S vodítkem, na kterém ho Kamča vodila, s bočnicí sedla, s Petinou nohou a pokaždé, když šel kolem koně, tak se stavěl na zadní tak nějak stylem „pojď si hrát“. :o) Peťa všechno useděla a Čip dostal po čtvrt hodince zasloužené volno. Ne tak naše pilotky. Ještě jsme si dovolily otestovat paměť našich chovných klisen a tak jsem vyházela holky na Galileu, Adélu a Zaawist. Všechno proběhlo nečekaně naprosto v klidu. Kobylky šlapaly jakoby ani neměly skoro dvouletou pauzu. Prostě pohodka.
Zato nečekané množství pádů se nám urodilo při tréninku našich závodníků. Nejdříve si i s Krtkem ustlala na zemi Alča, když Krtkovi podjely ve cvalu ve sněhu na přimrzlé terénní vlně přední nohy (až pod ty zadní) a my jsme hned měli bombošku a šampus. :o) Jenže pak nám začalo foukat a nafoukalo nám to na pastvině pěkné závěje. A šli jsme zase cválat. A Banzaj se tak nějak zapíchnul (na chvililililinku) v té závěji a my jsme na delší chvilku viděli Tánin zadek Bajzovi nad hlavou. A ten zadek chvíli visel nad koníkem a v momentě, kdy se dostal i nad hlavu své majitelky, bylo jasné, že dál bude Bajza pokračovat sám. A taky že jo! Banzai pokračoval nerušeně ve cvalu pod les, Táňa vytvořila při dopadu do závěje sněhovou bouři a (při její výšce) po pás ve sněhu se brodila proti kopci pro své opuštěné vozítko. :o) A někteří se smáli. A taky na ně došlo. A hned ve druhém kole. To došlo k havárii na tom samém místě, jen aktéři byli jiní. A to Peťa M. s Krtkem. A taky šla (jen do půl stehen) ve sněhu pod les. Ten sám případ. :o) Víte jak, ne jen koně se musí v zimě nadýchat! :o) Jen ještě něco vymyslet na Áňu, ta se ještě neprošla. Teď má zase tři dny sněžit… Mňam, to bude dobrůtek! :o)
No jo, sněžit. Ale my si máme zase znovu jet hrát na filmové hvězdy. Ve čtvrtek máme v plné sestavě 4 koní (těch nejpěknějších) Aircraft, Adebretti, Lukytta a Krtek jet do Bystřice pod Hostýnem natáčet dražbu koní pro seriál Znamení koně. Tak doufám, že to sněžení nebude moc vážné. No a taky jsme se dnes byli podívat na nový přírůstek naší stáje. Zase je to jeden z mých vyhlášených dobrých skutků – sedmiletý strakatý poník. :o) Bude potřebovat lehké úpravy a opravy, ale myslím, že to s ním půjde.
Bysomanova
22.1.2010
Jsou i smutné události. Nedá se nic dělat, své místo na našich pastvinách opustila Myška (jinak postrach lidského osazenstva stáje) a odcválala na pastviny nebeské. Bohužel koňská anatomie je už taková, že se z tisíců možných příčin může stát, že dojde k „zauzlení“ střev a jsou i případy, jako u Myšky, kdy je situace v podstatě neřešitelná. I takový je život.
Myška se narodila 9.5. 1992 a po sportovní kariéře k nám přišla v zimě roku 2000. Dala u nás dvě hříbata (naprosto zodpovědně se hřebila vždy přes poledne, abych u ní nemusela nocovat)nejdřív hřebečka a pak kobylku, oba následně prodal původní majitel do zahraničí. Čas od času se snažila prosadit svou osobnost na úkor té lidské a její šestimetrákové ovíjení a tulení se v období říje zažil asi taky každý. :o) Sice se Myška občas chovala jako odbržděný vagón, ale musíte uznat, že její „jízdní“ vlastnosti byly velmi kvalitní. Myslím si, že nám, i přes své specifické nápady, bude moc chybět. Mně, Kamči, Nadi, Wendě, … prostě všem, kdo se kdy na jejím hřbetě krásně svezli.
Bysomanova
30.12.2009
Silvestrovské zápichy roku. :o) Tak jsem si říkala, že by nebylo marné zveřejnit některé naše přežblepty a úžasné myšlenky, které jsme schopní vyplodit v nestřeženém okamžiku. :o) Takže vzhůru do toho!
Hledáte-li něco v přeplněné sedlovně, a ptáte-li se, kde dotyčnou věc najdete, dostane se vám odpovědi:“Vedle sedle! Néé! Vedel sedel!“ A hned je vám vše jasné!
Sněží a to docela hodně, silnice je neprůjezdná a někteří čekají na odvoz domů. A sněží a sněží a rodiče nejedou a nejedou. „Už přijedou! Už je to v pohodě, právě projela ROLBA!“ (Normální lidé tomu říkají cestářské auto).
Tma jak v pytli, na odjezd čeká 10 dětí, a na parkoviště nacouvá auto. „Čí je to auto?“ Jediná možná odpověď je:“Naše! Má červené světla na zadu!“
Nedělní táborový jídelníček: Oběd: Česneková polévka, těstoviny s kečupovou omáčkou a česnekem, sýr. Večeře: Chleba s česnekovou pomazánkou… „Co dnes mají s tím česnekem?“ Odpověď:“Byl v akci!“ Moji maličkost tehdy napadlo spíš „vstupní odčervení!“ :o)
„Řekni linoleum!“ „LILOLEUM.“ „Tak si to rozlož: Lino-leum.“ „Lino-leum.“ „Výborně, teď dohromady.“ „LILOLEUM!“
Dobrá rada. „Nadi, prosím tě, ta Myška ti moc uhání, tak si do ní sedni a jdi trochu proti pohybu!“ „To nemůžu!“ „A proč ne?“ „To by bylo nehudební!“ P.S. Nadia je mimo jiné učitelkou hudby. :o)
Tak se nám doneslo, že rodiče Marka a Toma čekají mimina. Marek i Tom mají +/- 20 let. Tak tuto situaci probíráme a náležitě komentujeme a najednou je slyšet Dorku:“Tak to abych se začala bát o naše!“
Chvilku se s námi snažil „spolupracovat“ tzv. Mr. Kaufland. Na pokyn „běž zamést stáj“ se mi dostalo odpovědi:“Dovolil bych si vás upozornit, že to už jsem dělal minule.“
A teď něco z „blonďatého“ soudku. „Áňo, volá ti mamka!“ „KTERÁ?“
„Jak dělá zajíc?“ „Kuty kuty!“
Přiznání blondýny:“STRÁÁÁŠNĚ jsem přemýšlela!“
Když naše blondýnky měly spát v karavanu, ve kterém běžně bydlí škvoři a jiná hmyzí havěť a dámy se pod dojmem pověr cítily ohroženy postižením sluchových orgánů, se ráno ozvalo:“Áňa spala s kalhotkama na hlavě!“ „Ale čistýma!“
Cesta na Břeťův první dostih. „Jedeme kolem hnoja.“ „To nebyl hnůj, to byla vstupní brána!“
Něco málo slovenštiny: Slovensky cigareta = fajčiatka!
A nebo. Internetová adresa: rofo(BODKA)tečka sk. Opět pro normální je zde překlad blonďaté perly ve tvaru rofo.sk Jak jednoduché! :o)
A na závěr něco z natáčení. Jak víte, všichni jsme se snažili tvořit „dostihový šrumec“ a přenášeli různé věci sem a tam. Najednou se ozve:“Stop!“ A Áňa pokračuje se svým kýblíkem dál a dál. „Áňo, stopka!“ „PROČ? NESLA JSEM HO ŠPATNĚ?“
PŘEJEME VŠEM TEN NEJKRÁSNĚJŠÍ A NEJÚSPĚŠNĚJŠÍ ROK 2010 :o)))
Bysomanova
10.12.2009
Zase mám trochu zpoždění. :o) Ale o nic nepřijdete! Takže začnu hezky od slíbeného lovu na haflinga. Ona to byla nakonec docela zajímavá akce ve stylu „Monty Roberts“. Po zprávách, že milý malý hřebeček kope, kouše, hrabe po lidech a nevím já už jaké další nepřístojnosti měl vyvádět, jsme se i v 30°C navlekli do zimních bund, ochranných vest, přileb a vůbec veškerých ochranných pomůcek, které mě v ten moment napadly k použití a vyrazili jsme na lov. On už jen pohled na dodávku plnou lidí s přilbama na hlavách musel být neskonale zajímavý, nehledě na to, jaký šrám utrpěla má vlastní důvěra v mé vlastní řidičské schopnosti, když je se mnou možno cestovat pouze v přilbě! :o)) Samotný odchyt „divokého“ hřebce jsme uskutečnili v ovčíně vysokém tak metr šedesát. Polapali jsme 3 zdomestikované „blondýny“ a jednu nezdomestikovanou a milého hřebečka jsme nahnali za nimi. Takže v předklonu, v zimní bundě (co kdyby to přece jen byl trhač), ve vedru jak hrom (sauna hadra), a s 10 cm kluzkých ovčích bobků pod nohama jsem se jala milého koníka ukecávat. Nejdřív si nechtěl na sebe nechat ani sáhnout, ale po cca 40 minutách jsem ho přesvědčila natolik, že si nechal nasadit ohlávku a začal komunikovat. :o) On se totiž, chudinka, jen bál, jakoukoliv manipulaci se sebou ještě nazažil, tak to“krapet“ řešil, ale protože je kůň inteligentní, rychle všechno moje vysvětlování pochopil. No jo, měli jsme vyhráno. Jen snaha o jeho jakés takés „koordinované“ vodění připomínalo spíše skijöring (ještě, že jsme ho v zimě trénovali), ale tentokrát minimálně v páru (jen nevím, jakou známku bychom dostali za estetický dojem), protože sólistu koník potahal kam chtěl on, bez ohledu na směr původně zamýšlený „vodičem“. Za výrazného přispění mužského osazenstva se nám po další půl hodině podařilo milého hřebečka za Valčou naložit do vozíku a bez jakýchkoliv problémů ho dopravit k nám domů. První dva dny si Žemlička (vlastním jménem Viktor) myslel, že jediný člověk na světě jsem já a ostatní se snažil ignorovat. Marně! Jsme šikovní a vytrvalí a proto milý Žemlík dává nožky, vodíme ho jak starého mazáka a je naprosto spokojený v koňské i lidské společnosti. Je to prostě miláček. :o) A navíc nám už i patří a je vykastrovaný, zároveň s Čipem – Achippem, kterého jsme dovezli z pastvin. Máme dva prcky valášky, kteří se rozhodli, že jsou největší kamarádi!
Hon na Myšku. Krásné počasí, i v netradičním termínu spousta našich věrných návštěvníků, Martin Motýl coby hudební doprovod a kromě her a soutěží jsme také oficiálně otevřeli naši část jezdecké stezky. V ukázce „honu“ se nejvíce dařilo Dorce, která v sedle 25-ti leté Borbely (jinak nejlépe vypadající koňské důchodkyně co jsem kdy viděla) a po překonání všech překážek na trati ulovila plyšovou MYŠ visící na niti mezi sloupy. :o) Jo a z té plyšové myši jsme udělali myš putovní, protože ten, kdo ji uloví, si ji pak může za odměnu celý rok oprašovat v pokojíčku! :o))
Z dostihových úspěchů jsem ještě nezveřejnila OPĚT druhé místo Adebrettiho v Topolčiankách v proutěných překážkách. S Bohoušem Mátlem na palubě šli celý dostih na špici a v tempu skoro ďábelském. Zjištění dne: Břeťa daleko líp skáče hrozivé a na pohled nepříjemné proutěné překážky ve tvaru beden, než topolčianské metly. Nicméně našeho šampióna č.2 v cílové rovině předběhla nestíhatelným zrychlením polská kobylka Katharsis. Prostě ne nadarmo obývá Břeťa box vedle Krtka. Určitě mu „strýček“ vypráví, jak se správně běhají překážkové dostihy. :o)
A protože se letos Banzai a Aircraft vůbec neprojevovali jako dostihoví koně, (ať mu nekřivdím, tak s Banzaiem to na začátku sezony ušlo, ale pak mi pil krev svými naprosto neprofesionálními „výkony“ docela statečně), tak v momentě, kdy k nám dorazil požadavek na dva FILMOVÉ dostihové koně, Bajza a Crofta byli jasná volba. :o) Rozhodla jsem, že pokud nejsou ochotni a schopni si na oves, granule a ostatní závodnické pochutiny vydělat coby koně dostihoví, otevírá se jim šance prorazit u filmu a vydělat si alespoň na seno. A tak jsme strávili 4 dny ve Slušovicích při natáčení nového seriálu ČT z koňského prostředí, který se zatím pracovně jmenuje Znamení koně. Už naprosto chápu, proč se říká „veselé historky z natáčení“… Protože jich za 4 dny máme minimálně na silvestrovské novinky. :o) Dva dny se točil filmový dostih. V sedle Aircraft si dostih střihla (jak jinak) Táňa a celé jedno kolo na Bajzovi Peťa. Teda ona točila dál, jen jsme ji museli přesadit na méně prchacího oře, protože hrozilo, že jak se Banzaiovi celou sezónu běhat moc nechtělo, tak před kamerami si to užíval (hééérec) a prchal k cíli kosmickou rychlostí (a to hned 5x) a snažil se vyhrát (asi nečetl scénář) byť nebyl pro filmový dostih v žádném případě určen ke slavnému vítězství. :o) Ale nakonec jsme to snad zvládli ke spokojenosti filmařů (minimálně jsme se o to moc snažili). Další den jsme chodili a vodili koně z boxu do boxu a vytvářeli dojem děsného frmolu při dostizích včetně vcházení a vycházení z baru. :o) V této scéně (kromě Táni a Peti oblečených v dresech a rajtkách a opravdu vcházejících a vycházejících) hráli většinou jen naše zadky a záda, protože jsme tvořili dostihový dav zaujatě sledující dění na dráze. :o) Poslední den si, kromě nás lidí, zahrála i naše dodávka s vozíkem. Holt jsme nejmíň 8x za dopoledne skládali a nakládali koně, přenášeli kýblíky a celou naši dostihovou výbavu z bodu A do bodu B. Fakt ani nevím kolikrát. No prostě sranda a KOSA jak z nosa! :o))) A na jaře máme pokračovat v natáčení. Tak uvidíme.
Poslední neohlášenou změnou je 1. odjezd Jegora zpátky domů, ke svým majitelům. Snad jsme ho jezdili podle jejich představ a něco ho i naučili (třeba při Honu na Myšku skákal jak z praku). Za 2. je to příjezd dvou nových koní Deimona, což je přerostlé 6-ti leté rozmazlené děcko, které za dobu pobytu u nás vyrostlo do šířky tak, že ještě měsíc a nevleze se do boxu, nebo minimálně způsobí zácpu v uličce. :o) Ale jinak je to moc příjemný koník a my se ze všech sil snažíme, aby se měl jako v bavlnce, protože jsem to majitelce přece slíbila, ne? :o) A taková lahůdka na závěr. „Blondýny“ si pořídily svého vlastního dostihového oře! Jmenuje se Lukytta, je to tříletá ryzka (mimochodem jedna z hlavních koňských hereček v seriálu) kterou budou mít naše amatérky do dostihů jen samy pro sebe. :o) Sama jsem zvědavá, jak všechno klapne, ale to se dozvíme nejdřív na jaře.